Úder tupým předmětem
Několik řádků
Nebývá zvykem uvádět komiksové dílko, tím spíš tento upocený a upatlaný pamflet. V r. 1999 jsem se dostal do poněkud výjmečné životní situace, takže jsem začal trpět různými, dejme tomu tvůrčími přetlaky, které bylo potřeba nějak odventilovat. V této situaci se obvykle chodí na záchod eventuelně do hospody. Protože mně začaly pronásledovat různé vize, vzal jsem do ruky tužku a pustil se do toho. Všechny příběhy, některé poctivě prožité a překreslené na papír se skutečně staly a tak posuďte sami.
Už první akce, kdysi v roce 1981, byla dost výjmečná. Díky mým obětavým a nezištným kamarádům neskončila kanibalismem, stavebními výtvory, ani krkolomnými horolezeckými výstupy. Především jsem opustil ideu býti dokonalým, nejlepším a nepostradatelným speleologem. Jsem rád, že se to talo velice brzy.
Duch jeskyně a klobouk s liškou je etapa, kdy pod vedením pana L.P. skutečně vzkvétala naše skupina, pokoušeli jsme se něco dělat a nějak působit, vznikala speleologická společnost. Jako nově vzniklá skupina jsme byli značně opovrhováni vyspělejšími organizacemi, takže jsme se raději pouštěli vlastními cestami.
Dokladem hledání jsou i epizody Zvonivé jámy a Barazdaláše. Pravda. Nejsou to naše jediné výstupy (sestupy). Ty stovky úspěšných jsou už dávno zapomenuty. Důležité bylo hlavně to, že jsme si nikdy nezoufali ani Na žebříku, v Rumunsku, na Slovensku. To, proč jenom my mluvíme sprostě a jenom nám se stávají drobné nehody svědčí fakt, že se zvýrazňují pouze úspěchy. Je třeba zviditelnit i svoje porážky, abychom si uvědomili, že to důležité je někde jinde.
Potom přišlo nové období, ukončení starého období a někomu to připomínalo revoluci. Pamatuju si jak nás kdysi učili nenávidět západní imperialisty (Rakousko), pak nám to samé Rakousko jako první otevřelo dveře a já se toulal s pusou dokořán Vídeňskými muzei. Zadarmo.
Podobné procesy vypluly i mezi jeskyňáři a to dvěma fenomény: Čas a peníze. Obojího zoufalý nedostatek, který nenapravitelně poznamenal kdysi dobré pohodové vazby. Pokrok šel kupředu, stejně pokrokově vypadaly i průšvihy starých jeskyňářů. Jedna z mých prvních akcí na Slovensko byla do jeskyně Javorinka (1983). Dodnes si ji pamatuji jako krasový fenomén se svým kouzelným samozavíracím sifonem. Bylo by škoda ji a celou záchrannou akci nenakreslit. Tímto se omlouvám autorovi, panu S. P. a slovenským jeskyňářům, epizoda skutečně nesnižuje a nezesměšňuje vaši odvahu a jeskyňářské úsilí.
Atmosféru epizody ze severních Čech jsem vykreslil paměťově podle mých dvou vandrů do této oblasti. Ze článku ve speleu jsem měl ohromnou radost tím, že byl dotažen do konce a tím, že posunul všudypřítomné pády lidí a kamení do jiné úrovně.
Jinak doufám, že jsem ani příliš nenaštval naši speleologickou záchranku, neboť řešení nehod v jeskyních je především jejich záležitostí. Jejich zprávy jsou velmi poučné, bohužel vždy chybí to, co se událo před nehodou. Snad je další ostré zásahy a nehody ortodoxních lidiček a propanbutanů nerozhážou. A na závěr. Ten doktor pohotovostní služby v Blansku, kterého můžete sponzorovat se jmenuje Řezník...
Vendelín Karbit 2000.