Zugó (Hučiaca vyveračka) – záchranná potápěčská akce

Motto? Malý člověk má malé cíle, Kdo neriskuje umře chudý, Přijet, vidět, zvítězit a podobné nesmysly, kde jen jsem to četl…

Protože naše Pustožlebská skupina se právě nachází v Černé hoře (část dorazila dnes v noci) a svoji zahraniční pracovní akci začala právě touto záchrankou, nebude tato zpráva zrovna aktuální. Takže zde nepřinesu nic převratného, ani objevného. Vše co se stalo bylo již řečeno, nahráno, okomentováno a zhodnoceno. Asi nejpodrobněji o stavu informovala Slovenská speleologická společnost, která monitorovala veškeré zprávy. Přesný harmonogram sledu událostí a záchranné akce bude určitě časem vyhotoven. Představím jen svůj pohled na akci, které jsem se také zúčastnil.

Pustožlebská skupina měla v plánu odjet ve středu odpoledne po práci na tradiční a domluvenou akci v jeskyních Černé hory. Akce se pravidelně zúčastňují i členové jiných skupin, například ZO 6-13 Mikulov, potápěči z Prahy a podobně. Kolem 17 hodiny měly odjet směr Bielsko polje dvě naložená auta se sedmi jeskyňáři.

Jeskyně Hučiaca vyveračka se nalézá pod západní částí Plešivecké planiny u osady Kunová Teplice. Pravidelně na ní provádí speleologický a potápěčský průzkum skupina Tetín, v této době již zde působila a měla zde založený pracovní tábor. Skupina se potápí především v přítokovém sifonu, kde se v úterý po mnoha přípravných akcích podařilo 3 potápěčům dosáhnout prostor objevených St. Bílkem před 20-ti roky.

Nehoda, nebo mimořádná událost se stala asi takto: Po dosažení prostor a příslušné dokumentaci se potápěči připravili k návratu. Přítokový sifon je velmi komplikovaný, částečně zasucený bloky a má několik těsných úžin. Voda se rychle kalí a orientaci ztěžují staré potápěčské šňůry, které zde byly z nějakých pietních důvodů zanechány. Potápěči se dohodli, že poslední ven půjde kvůli možným problémům s průlezností nejstatnější a největší člen týmu. Ven se však vynořili pouze dva. Na závěr se zjistilo, že předposlední potápěč se zamotal do starých šňůr a poslední jej vyřezával, přičemž přeřízl i šňůru vodící. O tomto prostřední potápěč nevěděl.

Bylo celkem logické, že poslední potápěč neprolezl úžinou a vrátil se zpět do volných prostor, kde se pokusí o další ponor. Zatím nikdo neuvažoval o jiné variantě, například, že mohl v úžině uváznout. Pak uplynul nějaký čas, asi 12 hodin, kdy se jednak čekalo na odkalení sifonu a na vynořivšího se posledního potápěče, protože setkání potápěčů v protisměru by mohlo přinést další komplikace. Po zanoření prostředního potápěče na pomoc kolegovi ve středu dopoledne se nevynořil ani tento.

Druhý potápěč jel po vodící šňůře, která mu vyklouzla z ruky a je celkem štěstí, že se mu po hmatu podařilo vynořit nad hladinu. Nepokoušel si ověřit její pevnost, ani natáhnout jinou, nebo silnější, protože její zranitelnost byla v uvedených podmínkách evidentní a nutnost jejího odlišení také. Při dalších pokusech o návrat zpět vypotřeboval nutnou zásobu vzduchu. Každopádně bylo dobré, že se oba mohli za sifonem navzájem povzbuzovat. Pak se ještě čekalo znovu na odkalení a vynoření a byl povolán Mišo Megela, který se za uváznutými pokusil proniknout, ale marně. Zvolna se rozběhla záchranná akce.

Osádka našeho 1. auta obdržela zprávu o nehodě v 15.00hod od účastnice nehody, rozhodli se změnit plán a vyjet na Slovensko. Výhodou bylo, že měli v autě nabaleny kompletně věci na potápění. Druhé auto vyčkávalo na telefonát, jak se situace vyvíjí, protože se původně zdálo, že nebude další pomoc potřebná. Ze Slovenska ale přicházely protichůdné informace od účastníků nehody, zasahujících slovenských záchranářů i slovenských jeskyňářů, proto se osádka druhého vozu rozhodla vyjet také. Prostě bylo takové neurčité mlžení situace.

První tým dojel na místo nehody kolem půlnoci. Problém byl také s nalezením jeskyně. Kromě dvou aut novinářů, které dokonale blokovaly obě příjezdové cesty nebylo zajištěno vůbec nic. Zejména nebyli jeskyňáři, kteří by byli schopní okamžitě sestoupit do jeskyně s potápěčskou výstrojí. Spojení bylo zajištěno telefonním káblem od sifonu ke vchodu do jeskyně, kam se však mnoho lidí nevlezlo, navíc se začalo kazit počasí. Osádka 1. auta se okamžitě ustrojila a vlezla k sifonu, kde se Sirotek zanořil a na několikátý pokus (pokus-omyl a častá konfrontace situace s prvním potápěčem, Megelou, vyřezávání chuchvalců starých šňůr) se dostal k postiženým a zejména se mu podařilo dostat zpět a podat informaci o stavu.

V tuto dobu asi 3.00h jsme byli u jeskyně i my, současně přijeli i potápěči z Prahy (Honeš, Hutňan) a R. Husák a nějaká Slovenská skupina. Potápěči telefonicky okamžitě zhodnotili situaci, připravili výstroj. Ostatní se připravili jako nosiči a za další hodinu asi v 4.00 jsme stáli před sifonem s výstrojí pro dva potápěče a 4-mi náhradními lahvemi pro postižené, kde Hutňan a Husák obdrželi přesné informace od Sirotka. Bylo jasné, že způsob záchrany je vzhledem k situaci možný jedině přes sifon a to za aktivní pomoci obou postižených. Na nic jiného se nedalo spoléhat.

Poté jeskyni opustila první skupina, druhá skupina přinesla materiál k sifonu, vyprošťující potápěči se zanořili, akce byla nafilmována a zdokumentována. V 7.00 vylezla naše skupina. Mezitím došlo k ostré výměně názorů o kompetencích při zásahu mezi HS a SZS Slovenska, neboť původně snad měli zasahovat profesionální potápěči z Polska. K jeskyni dorazili i státní záchranáři, kteří postavili dva stany s občerstvením a teplým čajem. Dorazil i ministr vnitra SR Robert Kaliňák, u kterého Honza velmi bystře loboval pro širší pojištění a finanční zázemí amatérských záchranných týmů z ČR. Dojel i starosta Kunových Teplic s jídlem a pitím a samozřejmě dojelo i mnoho novinářů i prostých hasičů.

Oba potápěči byli na povrchu kolem 10.00 dopoledne, za sifonem strávili téměř 50 hodin. Nato probíhalo ještě čištění jeskyně a vynáška matriálu, potápěčských lahví a nezbytné poskytování rozhovorů. Za sifonem oba zasahující potápěči, před sifonem například G. Stibrányi se svou skupinou i jiní speleologové z Tetína i Rožňavy. Na závěr práskly dva špunty šampaňského, protože speleopotápěči se ven tahají většinou mrtví.

Na otázku, zda se jednalo o záchranu života, nebo pouze o pomoc v nouzi je jednoznačná odpověď. Bez vnějšího zásahu by bylo vyproštění nemožné a je zvláštní, do jak velkého rizika se šlo, jak pozdě byla pomoc svolána a jak málo bylo na začátku dostupných informací. Každopádně do nových potápěčských směrnic přibudou dvě poučky, že se potápěči nesmí hromadit za sifonem a že záchranná akce musí být ukončena dříve, než všem potápěčům skončí dovolená…

Mě nevadí malí lidé, ani bezpečná akce. Netvrdím, že se někdo pokoušel být velký a že riskoval. Vadí mi, že jsou do toho zatahováni i lidé, kteří vůbec riskovat nemusejí, ani nechtějí a stačí jim plány malé, ale realistické a už vůbec nemusí nad ničím vítězit. A taky že mají své plány k jejichž realizaci se díky těm druhým jaksi nedostanou. Protože některé chyby, které se staly byly docela evidentní a pod vodou mohou většinou končit velmi fatálně…

franci musil

fotografie z akce na Rajčeti: největší soubor aktuálních zpráv a odkazů na SSS: