Rogendorf, Ostrovské Vintoky a masív nad Lažánkami.

          V pátek jsem se trochu opozdil a do krasu odjel navečer. Nikoho jsem nepotkal a na Tartarosu bylo dost plno, tak jsem to nabral v noci na západ na základnu Pustožlebské skupiny. Přes noční planinu k buku jsem ještě chytil stopa, ale v lesíku to bylo docela rozryté po kolové technice a zmoklé po nočních přeháňkách, projít se dalo.

Ráno jsem stál na startovní čáře u Kolaříků, prázdno. Takže jen kontrola vodních stavů Sloupského potoka, kontrola uzávěrů a šupajdá k Němcům pro auto. V poledne se chystala mamutí akce do Krasovského ponoru. Už od posledních objevů malé chodbičky na východ před 14-ti dny se to kolem lokality hemží hodně. Obdržel jsem kbelíkovací místo třetí od čelby. Celkem nás bylo shromážděno přes dvacet podavačů včetně dívčího oddílu vodních skautek z Nového města nad Metují zvané Vydry a několika pilotů, od kterých nebylo vůbec jasné, co pilotují. Tato formace fungovala plné a neuvěřitelné čtyři hodiny, aniž se vyskytl nějaký zádrhel. Dost zásadní osobou byl maník Laco ze Slovenska co si vyžádal nejtěžší práci a na čelbu dorazil ve vaťáku a bez rukavic.

Na čelbě bylo mimořádné vlhko a bahýnko, kýblování jsme zahájili 50-ti vědry vody. Laco si z toho nic nedělal, prohlásil, že je jumper a že dačo podobné i pilotuje. Na závěr z něho vyšlo, že vůbec není jeskyňář, a že je to s nami celkom fajne. Celkem pak bylo vytěženo 150 kbelíků sraček pod vstupní šachtu. Ani zde se nezahálelo, pracovalo tu dalších asi 10 lidí na vyželezení vstupní šachty a zaskládání pažnic vložených za svařené profilované nosníky. Vydry pak byly protaženy jeskyní Liščí a Lopačem, Piloti pak Lopačem a Šamalíkovými.

Jinak v Krasu se moc jinak nedělalo, předchozí noc, protože poprchalo proběhla tlaková zkouška základny Tartarosu, v sobotu večer pak tlaková zkouška restaurace U němců…Část lidí jsme spali venku, protože konečně přišel den, který vypadal jako jarní.

V neděli byly Vydry protaženy Ostrovskými Vintoky a Piloti Spojovací chodbou mezi Spirálkou a Pikovkou. Co s načatým odpolednem. Rozhodl jsem se prozkoumat jižní svahy Lažáneckého žlebu, planinu od Stádlisek po Arnoštov a část údolí Punkvy nad Skalním mlýnem.

Jižní svahy Nad Lažánkami už krásně kvetly, petrklíče a ták. Škrapová pole byla krásná a podobná jako někde ve Slovenském krasu a nad obcí spoustu dolíků. Nebyly to ale závrtky, ale staré lůmky, které sloužily k těžbě stavebního kamene pro Lažánky. Snažil jsem se držet vrstevnice kolem 370-390 m.n.m, kde jsem předpokládal vyústění vyšších starších jeskyních etáží, ale nenalezl jsem vůbec nic. Zato hřeben od Stádlisek podobný výše položenému Chobotu byl zajímavější. Absolon by to možná poeticky pojmenoval jako rodného bratra Chobotu. Bohužel není to tu příliš zkrasovělé, severní svahy jsou prudší, porostlé vzrostlým bukovým lesem, ve kterém nejsou ani žádné skalní výchozy. Jižní, lažánecká strana je pozvolnější a skalnatější. Přechod vápence do Brněnské vyvřeliny je jasně oznámen přechodem lesního porostu z bukové džungle s kvetoucími dříny do borovicového lesa. Na hřebeni jsou ukázkově vyvedeny přechody z Josefovských vápenců do bazální klastiky a zpět a nakonec opět už do jemně strukturovaných Lažáneckých vápenců.

SZ úbočími jsem pak přešel k vápencovým skaliskům. Nejprve nad Jakubovo jezero s masívem Svatého Jiří. Seshora je krásný výhled na jezero a na kopec mezi pstruhárnou a Skalním mlýnem, z tohoto pohledu až netušeně velký.Uprostřed lámavé stěny Svatého Jiří je malá a neočíslovaná jeskyně, ke které se možná vyplatí příště vylézt, jinak nic moc. A tak jsem dotraverzoval na kopcovitý hrb, o jehož velikosti jsem neměl ani tušení. Z druhé, SZ strany jsem tušil Stěnu Vycházejícího slunce při pohledu od Skalního mlýna. Na hřbetě dva příkopy, které vypadaly jako uměle vytvořené a jedna na sucho kladená zídka. Místo pro tvrz jako stvořené. Romantické. Dole kdysi šuměla Punkva a jinak nic. Dnes šuměl celý Skalní mlýn s vláčky a strakatými parkovišti, po silnici šuměly černé stroje s tlustými pneumatikami.

Až doma na internetu jsem zjistil, že se jedná o velmi málo známý a teprve před 20-ti roky objevený hrádek Lečenec. V hlubokém sedle mezi planinou a masívem Lečence jsem ještě objevil zděnou cestu po vrstevnici severním směrem, jakoby k Hanačce. Cesta byla prastará a zdánlivě nesmyslně ukončena po 200 metrech prudkou strží. V minulosti sloužila pravděpodobně k zásobování vodou, jež zde možná tekla. Ve strži je občas vidět skalnaté dno a poblíž hodně zdravých buků netrpících nouzí. Strž nahoře vyúsťuje do svažité, severně položené loučky.

Kousek dál je další skalní masív, zvaný Sloní uši s několika jeskyňkami, kam také mohli dávní obyvatelé tvrze v době sucha chodit pro vodu. Např. jeskyňka č. 450, 453 je pak pravé sloní ucho. Dál je už jenom Hanačka, Hanák a začíná Suchý žleb, levá stráň, kudy jsem chodil loni na podzim. Na Stádliskách i Na Brdě to pěkně kvetlo a modralo podléšťkami a večerní slunce barvilo Harbechy pěkně do ruda.

O Rogendorfu napíšu ještě něco do Zpráv z krasu, protože tam proběhly i nějaké další postupy. Uvidíme co přinese další krasový víkend….