Ostrovská propast
Tento příspěvek v žádném případě není odborným článkem, ani časovým zhodnocením výzkumu této lokality. Dalo by se říci, že jde o něco jako vzpomínku, retro, eventuelně com-beck na velmi zajímavé místo.
Ostrovská propast leží v srdci obce Ostrov u Macochy. Původně na farní louce, pak parčíku, nyní pod zdí oddělující pozemek fary a obecní silnice v ulici Bělá. Na nějaké starší fotce, byli vyfotografováni páni Nouackch, Kubásek s karbidkami a roj zvědavých vesnických dívek ve krojích. Ulice Bělá se jevila jako štěrková cesta do horní části obce. Propast byla díra do země bez zabradlí, bez ničeho. Nevím, kdy byla do ústí propasti zavedena regulérní kanalizace, ale dle vyprávění pamětníků propast smrděla i koncem 19. století.
Z historie průzkumů bych stručně uvedl asi tohle. 1861 pokus Wankel s dělníky Kolmačkou a Fialou. Dosažená hloubka 10m. 1864 Kříž, ztroskotal v 3m, propast byla ucpána slámou a odpadem. 1901 Koudelka s dělníky Sedlákem, Klusákem a Prokopem. Sedlák, který pronikl až do 15m musel být vytažen a potom hodinu blekotal z otravy vzduchem. 1907 Absolon s dělníky Klusákem a Štrajtem. Dosáhli 20m a následně odporné páchnoucí díry. Za její prolongaci obdržel Klusák od Absolona elektronkové rádio. 1909 znovu s dělníky Noackchem a Kubáskem, dosaženy odporně páchnoucí jezera a definitivní hloubka 40m. Absolon taky rozluštil pověst o místním podzemí, kde obrovitý býk drží klenbu obrovité jeskyně na svých rozích...
Dále jsou informace nedohledatelné. Následují až 60-tá léta: J. Přibyl a M. Šlechta. Revize mapy, technické zpřístupnění a jiné průzkumy, asi komínů a podobně. 1969 objev komínu proplavání koncového sifonu. To musel být hnus. Poslední průzkum skupina Plánivská, údajně jaro 1993. O Ostrovské propasti se ví hodně, jen na googlu je 718 odkazů. Ale pozor. Píše se rok 1982. Do krasu jsem jezdil vlakem a povětšinou s Jeffem, budoucím vynikajícím horolezcem. Když pršelo a v zimě jsme chodili spávat na Dagmaru, protože to bylo nejblíž.
Seděli jsme u Němců. Za pultem ještě Matka Milada Němcová, uprostřed rudá kamna s kouřovodem skrz celý strop hospody a venku holomráz. Nápad slanit Ostrovskou propast dostal Jeff. Motivem bylo zjevně vyzkoušení nových lezátek, nějakých asi Malp, jež byly vyvíjeny na Československou expedice na Makalu. Druhým motivem bylo pokřtění nového horolezeckého lana, Jeff ho dostal pod stromeček. Lano mělo 40m, dle popisované hloubky mělo stačit, nikdo z nás dole nebyl. V hospodě jsme se snadno odtrhli od kytar. Písně, které zněly jsme neznali, začali jsme je hrát až o deset let později. Od skupiny Tartaros, která pravidelně zabírala polovinu stolů v lokále jsme po oznámení našeho úmyslu dostali několik dobře míněných rad. Zejména od Žabáka, řečeného Rujbra (budeme smrdět proto nemáme k nim chodit na chatu), od Smoldy zvaného David (jsme oba úplně blbí) a od Pazdery s přezdívkou Zahradník (až podem z hospody, tak vás vocaď vytahnem, protože to nevylezete).
Sk Tartaros tehdy začínala s jeskynní záchrankou. Vedoucím byl Palda alias Svaťa Cigánek, který neřikal nikdy nic, jen mlčky zkoumal náš vnitřní potenciál. Tento přístup si zachovával vždy a dodnes mu závidím jeho odhad, přehled, odstup a nadhled nad věcí. V 19.00 jsme stáli nastrojení u propasti. Následovalo několik pokusů o vyrvání mříže a místo potupného návratu bylo vytržení starého pana Němce od nějakého televizního seriálu. Půjčil nám krompáč s jehož pomocí jsme přimrzlý dekl zvedli. Měli jsme jen jedny lezecké cajky, ale to nevadilo. Byli jsme zvyklí si věci posílat po laně (ještě o 5 let později jsme takto ve třech zdolali Hankenstainovu propast). Jeff měl nový výkřik techniky - ocelovou horolezeckou samodomo osmu. I já měl výkřik - svařené dvě hasičské karabiny, jež jsem jako údajně slaňovací vynález Fadrny, ukradl tatínkovi. Takto jsme v pohodě sestoupili asi na 15-tý metr propasti.
Zde jsme dostoupili k neprůleznému odvodňovacímu kanálu, který byl zjevně čerstvě ucpaný. Od stropu bylo asi 20cm, na šířku také a my jsme se rozhodli to nevzdát. Kanálem jsme pak vedli průkop pomocí kusu železa, které bylo původně zřejmě vratovým pantem. Později jsme si opatřili kus shnilého prkna jež suplovalo funkci lopatky. Na transport přibyl děravý pekáč. Jenže trativod na dně byl uprostřed suťového trychtýře, který se neustále sesouval přímo uměrně tomu, jak jsme na jeho svahy navyšovali vytěžený písek. Jak jsem bloky podložené těmito skoro kuličkovými ložisky začal držet vlastními zády, nesměle jsem navrhl odchod.
Cestou ven jsme měli drobnou nehodu. Propast zjevně sloužila nejen jako odpad, žumpa i kanál, využití nalezla i jako mršinárium. Snadno jsem na jednom stupu přehlédl nafouklou kočku a šlápl na ni. Pukla a její obsah vytekl do úzkého průlezu pode mnou. Jenže jsem lezl jako první. Jeff pode mnou kategoricky prohlásil, že to mám odstranit, nebo že mě zabije. Udělal jsem pár pokusů různými větvemi a nohou, protože žádné rukavice jsme nikdy nenosili, ale čas tlačil. U Němců jsme měli batohy a zejména zaděláno na ostudu jestli do půlnoci nevylezeme. Takže se skřípěním zubů to Jeff ven dal. Venku byl ještě větší holomráz, než večer, na dvoře hospody jsme se navzájem drhli prachovým sněhem a převlíkali do civilu.
Ded-line jsme samozřejmě stihli. Palda povytáhl obočí, Smolda řek, že stejně jsme blbí a Rujbr prohlásil, že sice smrdíme, ale že máme jít k nim na základnu, protože na Dagmaře nikdo není. Psal se rok 1982 a na Ostrovskou propast jsem opravdu hodně zanevřel. Návrat s výkřikem překvapení přišel o mnoho let později, tento víkend. Skupina Tartaros, její nová verze, nebo spíš generace, se opět zajímá o propast. Důvod ovšem není prolongační, ale záchranný. Parčík pod farou a přilehlá ulice Bělá má naznat nějakých úprav a změn. Hýbat se bude s parkem, chodníkem i plotem a možná se to dotkne i nešikovně umístěného ústí propasti.
Takže úkol byl jasný. Pro budoucí generace provést zmapování propasti, vynešení polygonu na povrch a na něm zachytit nové potencionální vchody. Někteří členové v propasti byli už minulý a předminulý víkend a zjistili, že je opravdu čistá, krásně propláchnutá. K tomuto stavu nepochybně přispěla i obecní kanalizace vybudovaná před lety. Do vstupu nyní ústí pouze dešťová voda, která propast dokonale vyčistila. Tuto neděli (2.5.2010) jsme provedli mapování propasti (já s Olafem). Zaměření radiomajákem jednoho závalu (Kuba s manželi Ondrouchovými z PŽS) a nějakou fotodo (Olaf, protože u PDÁčka není nikdy čas na nic jiného.
Stav jeskyně mě překvapil. Úžinu, na které jsme před 28-mi roky skončili, Plániváci zvětšili pomocí cevamitu, sesouvající se trychtýř byl zadřevený, propasti dále byly vybaveny lanem a žebříkem. Spodních několik metrů se zdolává klasicky lezením v naprosté pohodě. Dole jsou dvě jezírka a když se do nich nic neháže, tak ani moc nesmrdí. Propast je hodně členitá. Všude plno různých odboček, spíš komínů, které si zaslouží vložit do podrobné mapy. Uprostřed sestupu je geologicky zajímavá poloha hlízdnatých křtinských vápenců, které se sem dostaly nějakým střihem, přesmykem a bůhví jakým pohybem ještě. A hlavně. Téměř nikde ani bláto ani odpadky. Dlouho jsem chodil kolem tohoto ostrovského klenotu s ohrnutým nosem. Ke své škodě.
Fotografie nejsou, ale příště už určitě budou. Něco má Olaf na Rajčeti...