Kouzlo starých fotografií.

Nedávno jsem zpracovával staré negativy, ukládal fotky, kopíroval, vylepšoval. Za aktivní pomoci Martina Golce a ústavu Anthropos, který zapůjčil výkoný scaner se mi loni na jaře podařilo zkopírovat kolem 5-ti tisíc negativů. Dílem skleněných i celuloidových z pozůstalosti pana Ryšavého a mého táty z jeskyňářského prostředí především Moravského krasu. Co bude s obrázky dál se zatím rozhoduji, nechci je nechat v šuplíku, protože mají stále co říci. Jakým způsobem, kolik v jaké kvalitě a kde si nechám klidně poradit, jsou v nich samozřejmě pecky z poválečných let, kdy amatérská speleologie utěšeně vzrůstala.

Především mě napadly různé asociace, souvislosti, vztahy. Každá fotografie má ten svůj. Vyjukané tváře vypráví dávno ztracené příběhy jeskyní Moravského krasu. Na spoustě míst jsme se ocitli také a o mnoho let později se stejným nadšením, stejným posláním. Výstroj, kterou oni používali dnes nemáme, neznáme ani většinou nepoužíváme. Bohužel 99% negativů nebylo datovaných ani nijak popsaných, natož uložených. Bude to piplavá a neúplná práce, přesto si myslím, že nemusí být zbytečná. Historie je neustále přítomná, kdo ji pozná a přijme, dovede snáze kráčet do budoucna....

V Horních patrech jeskyně Pustožlebská zazděná. Ty byly objeveny v roce 1942. Fotografie mohla být pořízena cca 1948, tedy poměrně brzo po objevu. Na snímku ještě čisté a neulámané speleotémy bělostné výzdoby. Dříve se běžně lezlo mezi krápníky, dnes je to nemyslitelné, zhovadilé a odporuje to dnešním zásadám. Nedoporučuje se ani krápníků dotýkat. Na druhou stranu bez přílby si každý dával pozor na hlavu, tudíž nechtěně ulámaných krápníků bylo méně. Chlapci na snímku nemají karbidky, pravděpodobně slouží k osvětlení scény. Čepice a šátky se nosily kvůli blátu ve vlasech, fotilo se méně, fotky byly vždy tak trochu aranžované.

Skupinka před jeskyní Lidomornou, pravděpodobně rok 1945-46. Člověka vpravo dosud neznáme, každopádně je zřejmě o dost starší, než ucelená skupinka: Ryšavý, Fabík, Fadrna, Musil, Vodička, Pánek a další z velkého množství fotografií. Byl to nějaký vedoucí? V populární knize (byť totalitě poplatné)  "Po stopách ztracené řeky" se objevuje skupinka pionýrů, nápadně se podobající uvedeným osobám a pokud je někdo znal i osobně, odpovídaly i jejich charaktery. Je mužem na snímku legendární vedoucí Okleštěk? Na snímku vojenské torny ČSA vzor 38. Po válce se určitě rozprodávaly ve velkém a nic lepšího nebylo. Špinavá lana se nosila vně. Nedílnou součástí výstroje byl kartáč, kterým si Mirek poctivě čistí sáčko z jeskyně. Zajímavostí jsou dámské hodinky na jeho ruce, v té době byly možná známkou úspěšnosti jakékoliv hodinky.

Skupinka před jeskyní Sedmnáctkou. Dříve nebylo vykopaných tolik jeskyní, chodilo se do těch známých. To je dobře, ty starší si mohou dnes odpočnout. Ke svícení se používaly výhradně karbidky, baterie byly drahé vzhledem k frekvenci vstupů. Kdo lezl se svíčkou či jiným kahanem, byl jeskyňář začátečník. Na začátku všichni používali karbidky typ 850 firmy Friwo Nová Ostrava výroba od r 1925 a různého kalibru. Později po znárodnění a úpravách 850-Bolatice. Většinou měli odmontované háky a lampu pověšenou na krku kvůli lezení (horníci naopak hák používali, karbidku věšeli hákem na rameno, když potřebovali volné ruce). Na věšení další výstroje užívali hasičských karabin většinou na opasku. Lana se na smyčky většinou neřezala, protože byla drahá. Běžnou výstrojí bylo i horolezecké kladivo na provázku přejaté od horolezců. Je tu i vidět postupné přecházení na pracovní šaty, na fotce Mirek Fabík má úplně utrženou nohavici. Zjevně to není předmětem pořízení snímku a ani na závadu pro sestup do jeskyně.

Fotografie může být pořízená kolem roku 1947 někde ve žlebu (všimněte si též kvality vozovky). Někteří lezli s vysloužilými vojenskými plášti, železničářskými montgomeráky, movitější měli tankánské kombinézy. Ženy pak jutové ochranné oděvy pletařek z brněnské Mosilany. Ryšavý má na nohou perfektní okované boty, které zdobí úplně každý snímek. Kus železa za opaskem je víceúčelový, jedná se o skobu do bláta. Při sestupu se na ni pověsil nejtěžší účastník, lano bylo zavěšeno kolem skoby zatlučené naplacato a slaňovalo se "na Dülfra", V průběhu jeho sestupu se skoba podle potřeby dotloukala kladivem. Po sestupu se skoba vytrhla provázkem pověšeným do oka, takže byla větší páka a ve směru čepele. Dobře přibroušená skoba pak sloužila jako mačeta, otvírák, páčidlo i krompáč.

Všechny fotografie jsou z pozůstalosti RNDr. Přemysla Ryšavého.