Kousky krasu v prosinci 2011
Konec roku přinesl několik zajímaých akcí. Protože konečně systematicky pracuji až do tmy a navíc poměrně daleko od Brna, do krasu jsem vyrazil sobotní ráno 17. prosince. Ani jsem nepočítal s velkou aktivitou, toužil jsem se hlavně projít, vyvětrat a rozchodit se. Nejlépe se zavazadlem. Pohyb mi chybí, v létě, kdy jsem se dával dohromady po chemii, tak to moc nešlo.
Malý sobotní výlet jsem začal v Ostrově a po planinách kolem závrtů. Krátký pokec s kamarády na závrtě u Macochy. Mrknul jsem se nad Punkevní stěnu, kde nám byla vyfouknuta (podfouknuta) velmi zajímavá práce. Pak Macocha, Křenkova stezka, Skalní mlýn. Jako terréní vložku jsem zvolil výstup vpravo od stěny Svatého Jiří až na planinu. Protože se nedalo moc nikde přebrodit Punkvu, ani přeskákat, vzal jsem to kolem pstruhárny po mostě. Jsou tu krásné terény, a téměř zapomenutý kraj rozchrastaných skal, roklí a mezí. Typická západní okrajovka vápenců, tu a tam vykukovaly pískovce a slepence bazální klastiky. Zdánlivě pevná skála Svatého Jiří a kolem rozpukané skalky jak podle pravítka. Balvany, vývraty a závěje spadaného listí. Ještě jsem tudy nikdy nešel.
Přes Harbechy jsem to vzal pak východním směrem na Konrádův dvůr a závrt č.3. Do tmy zbývaly ještě asi dvě hodiny, nebylo kam spěchat. Z treningových důvodů jsem měl sebou i overal, rozmoklou oranici stejně nešlo přejít bez gumáků, které jsem měl také. Suchožlebská skupina pokračuje v montáži skruží, přišel jsem právě ke spouštění skruže sedmé. Zbytek dne jsme nakládali kamení a spouštěli za skruže, které se jimi ručně obskládávaly. Je potěšitelné, že všechny vytěžené valy kamení pomalu mizí, protože obsypávaný prostor je hodně velký. Závrt dostane konečnou podobu možná daleko původnější, než při zahájení prací.
Po dobrém guláši u Kalousků v Rudici následoval večerní pěší přesun Rudice, Převážení, Strážná, Vilémovice. Ustal vítr a vyčistila se obloha. Přes cáry mraků problikávaly světlušky lamp krasových vesnic. Za pochodu jsem se v pohodě vrátil o hezkých pár let zpátky, kdy jsme jezdili do krasu autobusy a dokázali se pěšky přesunovat z jednoho konce na druhý. Se vším potřebným na zádech a bylo to normální. Nehonili jsme kilometry, počet vypitých piv a nemuseli jsme být všude. Krátká, ale důležitá zastávka u Netopýra, protože člověk i v chladu dostaně žízeň. Nezbytná zastávka U Němců ze stejného důvodu a pak na základnu.
V neděli byla domluvena pracovně-exkurzní akce do Okrouhlíku. Sraz byl v rozumnou dobu u Kance, sešli se pracovníci několika skupin - Devonu, Býčí skály, Myotisu a Tartarosu. A samozřejmě Jarek za ČSS, celkem úderná sestava 12-ti lidí. Hosty, kteří to tu ještě neznali provedl Sfigi, já se pokusil o pár fotek, ale nebyl čas, bádání bylo přednější. Dole v tom blátě jsem dole foťák ani nevytáhl. Z čelby jsme přemístili necelou stovku kbelíků. Dřevěné hatě, dalo by se říci spíš dokonalá zámková podlaha umožňuje posílat kbelíky na způsob curlingu, jež se samovolně přešlo ve watercurling a nakonec v shitcurling. Metaná kyblíky na tento způsob vytváří nádherné bahnité vějíře, gejzíry a skvrny ve tvářích.
Práce na Okrouhlíku odkazuji poměrně často, takže po dlouhé době jsem zde opět on-line. Co jsem nepochopil, hlavně v druhé polovině průkopu, jaké vodítko vlastně slouží k postupu. Na začátku si pamatuju stropní koryto a pod ním typický odtokový trativod, nebo korýtko v bahně. Cestou je několik volných a členitých kaveren s ukázkou pěkných stropních škrap a kulis. Ale na konci bych váhal kterým směrem pokračovat. Ve stropě je nevýrazná porucha, na které jsou vytvořeny ty dutiny. Ale boky průkopu nejsou skalní, chodba bude jistě široká a puklina drží relativně stále stejný směr. Snad dobří duchové a štěstí dovede místní jeskyňáře ke kýženým objevům a hlavně brzy.
Přešel týden, přežil jsem další práci i Štědrý den. Další kousek krasu přináším z Býčí skály. Příchod Ježíška v komorním počtu jsme zapili v pohanské svatyni a následně i na základně. Na boží hod odpoledne jsme měli s Hadařem domluvenu mapovací akci. Protože ráno bylo neobyčejně krásné a obloha jasná, vyrazil jsem s foťákem nejprve nad Krkavčí skály a Kostelík. Po svačině ještě do Jáchymky, žlíbku Vaječníku a k vývěru Křtinského potoka. I tady teče vody hodně málo. Odpoledne jsme vstoupili do jeskyně. Nejprve jsme do rozdělaného polygonu a mapy doplnili odporný komím. Ten je už pohodlně přístupný, úžiny jsou zredukovány. Vstup do horní síňky vede vpravo kolmým zářezem na hlavní tektoniku JV-SZ. Takový typický korozní kanál, který nenápadně a ve stejném směru pokračuje až na horní konec. Ze síňky ústí několik kolmých skalních píšťal kolmo nahoru a většinou se drží typické 15cm tlusté kalcitové žíly jako vedle v objevech. Píďalkovými a jinými nesmyslnými pohyby se lze dostat až za konečný výšvih. Po rozložení končetin do různých výklenků a chodbiček jsem vynesl do mapy i tento úsek.
Mapování a detailní průzkum Odporného komínu se dělá kvůli možnosti otevření bezpečnějšího vchodu do objevů ve Staré štole. Jediné možné pokračování je v nejvyšším místě komínu po rozšířené vrstevní ploše ze které kolmo dolů vede asi 30cm široká rýha vyplněná sutí. V sousedním komínu je i silný průvan, nad námi se patrně nachází bloky vyplněná chodba, která navazuje horní meandrovou chodbu nad Přítokem v objevech Staré štoly. Výškově tu chybí asi 8m, vzdálenostně maximálně 3m. Následoval výstup do objevů a domapování některých odboček, zejména krásně meandrujícího komínu a chodby právě směrem nad Odporný komín. Hadař se dvěma hosty pomáhal v mapování a prováděl další průzkum. Snad jsem tu opravdu byl už naposledy, telefoní budky ve vstupu jsou maximálně podemleté, dole u vstupu teče dokonalý bahnotok. V rozjezdu jim nebrání ani ta hlína, už vůbec nic.
Na Štěpána přesun na sever do Sloupu. Dnes je druhý ročník vzpomínkového pochodu na Standy Mayera, dlouholetého člena Pustožlebské skupiny a kamaráda krasových turistů i jeskyňářů. Pochod organizuje Honza Kolařík, já jsem tam spíš na tu stránku odbornou a krasovou. Standa když už nemohl lézt do jeskyní, tak na Štěpána prováděl kamarády podobnými místy a s podobným námětem a motivací. Sešlo se nás asi dvacet, další čekali v Holštejně, je sympatické, že někteří pamětníci berou sebou svoje děti i vnuky. Šli jsme po trase Sloup, Šošůvka, Helišova skála, závrty u Trojiček, Holštejn - hospoda Pod Hradem. Po důkladném záchytném bodu ještě Holštejnská jeskyně, Lidomorna, Holštejnský hrad. Hrádským žlebem kolem Pikovky, Třináctky, Kaštanu dál do Ostrova, kde se akce rozpustila. I přes nedomrlé počasí s neustále padajícím aerosolem byl pochod hodnocený velmi pozitivně. I proto, že pamětníci byli vybaveni kvalitní čerstvou slivovicí, jeskyně Holštejnka byla suchá a mohli jsme se podívat všude.
Touto cestou ještě jednou děkuji skupině Holštejnské (ZO 6-15 ČSS) za umožnění návštěvy jeskyně.
Nějaké fotografie jsem dal ještě na Rajče.