Kačna Jama 2011 s Nádorem

17.08.2011 15:55

Bivak v Labyrintu opouštíme kolem čtvrté hodiny odpolední. Přespali jsme tu jednu noc, naběhali několik stovek metrů, přesunuli mnoho kil. Přesto jsme relativně v pořádku, cesta na jezera vyžaduje malé odhodlání, které rozptýlýme třeba horkou čokoládou s vodkou. Vlastně jdeme nalehko, pokoušíme se přiblížit jediný speleovak. Pod Saturnem jsme před pátou a v celou vaříme jedno Amore Mio se sýrem. Před osmou jsme pod vstupní propastí a pokoušíme se o cestu nahoru. Věci si věšíme na vrátek, je to rozumnější. Neměl bych moc spěchat, kdybych zkolaboval, přidal bych starosti ostatním a záchrana by se se protáhla do noci. Plošinek po cestě je dost, pojmenoval jsem si je jako malé záchytné body. Stará ferata ve stěně vstupní propasti mi neustále připomíná, že na tom nemůžu být ještě tak zle.

Nad okrajem hřbetu kopce u Črnjeho kalu se zvedá měsíc. Tanečním krokem se přesunuje nejprve nad Risnik a pak dále nad Lokev a Lipicu. Právě je v úplňku a naplňuje nacházející večer dávkou magična. Hlavy bílých koní se točí za ním. I já potřebuju z ní vytřepat štěrk, větve a rozbité kanystry a naplnit ji znovu zelenou vůní živé přírody. V táboře u jeskyně Divača nás čekají kamarádi. Mají zapálený oheň, volná chlazená piva a hosta. Je jím Bruno, příjmení, ani věk jsem si nezapamatoval. Ital mluvící plyně několika jazyky, mimo jiné i česky, se v sedmdesátých letech věnoval taky Kačmě. Jako člen cizí skupiny se několikrát dostal až za Reku, pracoval na jejím objevení. Vstupní propast zdolával po zbytcích feraty, doplněné lanovými žebříky. Opekl nám ryby, rozdal víno a své zkušenosti. V oblasti Terstu stále platí za významného a uznávaného jeskyňáře.

- Kačna jama tentokrát skutečně s nádorem. Něco o tom vím....

- Velitelská nástěnka, doplněná expedičními motivy a samozřejmě sponzory.

Nádor. Maďaři umí neustále překvapovat. Letošní akci - Kačna Jama Reka Exploration 2011 byla opět mezinárodní, opět ji organizovali Plániváci, opět přinesla nějaké úspěchy, průběh akce běžel on-line na internetu. Opět byla mocná účast, podmínky drsné, nasazení vysoké a zážitky velmi husté. Nemá smysl jednotlivě rozpitvávat jednotlivé dny a postupy. Expedice za Česko se zúčastnilo více skupin Moravského krasu, Kladna, Mikulova, Prahy a Prostějova. Moje účast byla spíše symbolická a pouze čtyřdenní. Malé akce spojené s lezením a odstrojením komínu v Lojzově podoru zařidil Pólo s Léňou, se kterými jsem taky přijel a odjel. Mým úkolem bylo v pokračovat v mapování jeskyně. Kromě mnoha dalších úseků mi zrovna chyběl Labyrint, blízké místo a navíc jsem byl na mapovací akci sám.

Tak jsem pokračoval v napínání polygonu. V některých úsecích se příliš nedařilo, chyběl malý člun, nebo rovnou potápěčský oblek. Mapování je momentálně vedlejší záležitost. Jen takové doplnění. Ale bylo krásné brouzdat neznámými úseky jeskyné a vkládat si je do pocketu. Labyrint představuje jeden z mnoha povodňových, nebo spíše přepadových větví. Vyvíjí se obousměrně. Jednak, když ponory pod Podorem přestanou hltat, voda teče labyrintem směrem k Cimmermanově rovu. Po kulminaci se voda vrací obráceným směrem k Lojzovi a cestou vytváří obrovské množství marmitů, hrnců, důlků, patrových lavórků, vodních kapes, ďolíčků, jamek i slepých jezer. Když Kája Saudek kreslil své komiksy z jeskyní s tisíce dírkami, musel se dozajista inspirovat zde.

Moc jsem jeskyni neprotáhl. Pólo s Léňou v pohodě odstrojili vysoký komín v Lojzově podoru. Společně jsme na jedinou noc postavili tábor č. 3 v Labyrintu. Po přespání ze soboty na neděli jsme navštívili i zadní části. Moc se nelezlo, benzínová vrtačka si jen hrála na zalomený vrták, nicméně smrad z výfuku byl velký, vysoko by se stejně nevylezlo. Obdivoval jsem překrásná zelená jezírka na jedné obrovské sintrové homoli. Z jedné strany to vypadalo minimálně na výstup stavěním, padesát metrů z druhé, zadní strany se už vylézt dalo. Pokračování jako všude zdánlivě slepé. Kopat je zbytečné. Jestli voda neustálým kolísáním chodbu nevyčistí sama, polní lopatkou je to jako drbání slona sirkou.

Velmi husté bylo stěhování mnoha pytlů lan obalených bahnem z perspektivního komína Podoru do tábora. Pólo byl s baťohem tak těžký, že hravě přetlačil balvan zvící mražáku a pustil ho pod sebe. Ten zase hrozil ucpáním jediného vlezného otvoru, nicméně nakonec se nasměroval dobře. Exces z jiného soudku jsem absolvoval já. Po poslední plavbě, poslední jezero a poslední krok ze člunu znamenal zamotání do šňůry, jež je běžně vinuta kolem švu boatu a je na přenášení. Následovalo nabrání, tupý úder, následné pajdání a vícedenní nemožnost kleknutí si na koleno. Naštěstí. Úrazů na této akci bylo už dost. Kromě potřeby být neustále mírně navátý, je nutno být občas i hodně bdělý. Lence kromě několikrát náhle vybité čelovky se naštěstí nestalo nic.

Vlastně je to první sestup, kdy jsem neměl sebou fotoaparát. Stejně by nebyl čas, aspoň jedna konkrétní věc se udělala pořádně. Měl jsem nové svícení, superčelovku a nový výkřik módy - Fénix HP 11. Jako ilustrace spolehlivosti postačí sdělění, že sestup vstupní propastí jsem podnikl s ní, opačným směrem jsem už svítil s Fénixem HP 1O, který jsem si pro jistotu půjčil už doma od Zuzanky. Každopádně časem asi sepíšu svoje postřehy a dojmy o této čelovce jejím chování v tomto prostředí.

Ve zbývajícím čase jsem už jen absolvoval pondělní hlídku v táboře a úterní tahání materiálu vrátkem nahoru. Takže nezbývá, než poděkovat vedoucímu expedice za shovívavost s mou částečnou neschopností tahat těžké speleovaky a jinak, třeba nějak účelněji se zapojit do tohoto projektu.

- Míč proti trudomyslnosti a záplava sponzorů, bez nichž by se tato expedice nikdy neuskutečnila. Čtyři Slovinci z klubu JD Rakek a DZRJ Luka Čeč, využili vystrojení propasti i Reky a podívali se taky skoro na konec jeskyně. Jejich tátové v jeskyni údajně také pracovali. Ven pomohli s několika vaky.