Jeskyně Javorinka ve Vysokých Tatrách.
Sedím pod posledním komínem a mám čas přemýšlet. Nikdo tu přede mnou nebyl. Nahoře je několik úzkých průlezů mezi zasintrovanými bloky, ale není tu průvan. Zato v chodbičce sem vítr přímo sviští a co navíc, v nepravidelných intervalech mění směr dovnitř a ven i svoji intenzitu. Nevede tu cesta, ale povrch je jistě velmi blízko. Ve vedlejším dómu i zde je mnoho koster kun a netopýrů. V kapse nahmatám zvláštní kost, kterou jsem chtěl ukázat ostatním. Na netopýra moc velká a na kunu zase malá. Rozlomím ji v prstech a cítím, že pruží a klade odpor. Je to čerstvá kost, žádná fosílie a je dutá. Tedy kost ptáka. Všechny jejich ostatky jsou přibližně stejně staré. Co všechny zvířata vedlo k tomu se uchýlit relativně nedávno do těchto prostor. Kousek pode mnou šedá skvrna na sintrem potažené stěně. Živý netopýr velký v nejhlubším spánku. Docela mu závidím. K povrchu kousek, zatím co my jsme zde na konci světa. Cesta ven vede náročným terénem přes jeden bivak a povodňový sifon o kterém ještě nevíme, zda nás ven vůbec pustí…
Jeskyni Javorinku naplánoval a vykorespondoval Igor Harna s místní speleologickou skupinou ze Spišské Belé. Dojeli jsme sem ve čtvrtek večer a s jeskyňáři podrobně dohodli a naplánovali akci do jeskyně. Místní jeskyňáři byli velmi obezřetní kvůli velmi teplému počasí a možné nehodě na povodňovém sifonu Kerberos. Do jeskyně byla provedena akce s většími objevy před měsícem, avšak před 14-ti dny byla obleva, odtokový sifon byl zahlcený a hrozil přelitím.
První sestup do jeskyně byl v pátek kolem poledne. V plánu byla kontrola vodních stavů a fotografování. Dospěli jsme až nad Druhý vodopád a pokusili se pořídit pár fotografií. Náš průvodce byl Jano, v jeskyni jsme se zdrželi 4 hodiny. Na zpáteční cestě jsme srovnali výšky hladin na průtokoměru uprostřed spodního patra i na odtokovém sifonu. I přes vysoké teploty venku zůstal stav nezměněn. To nás povzbudilo na zítřejší ostrou akci do koncových partií Javorinky.
Zavzpomínal jsem si. Jako mladého jeskyňáře mně kdysi oslovil Lojza Nejezchleb, jestli bych s jeho skupinou Rudické propadání nejel na akci do Tater. Psal se rok 1983, leden co ještě mrzlo a v horách bylo mraky sněhu. Cestu jsme měli zaplacenou jejich odborovým svazem. Vlakem. První borovičkové zastavení a spaní ve Ždiaru. Za koruny Československé. Odtud busem dál do Javoriny a ještě týž den do jeskyně. Prováděl nás Stano P., s péčí a láskou protáhl k třetímu vodopádu do tehdy známého konce jeskyně o délce 2 km. Po těch letech jsem si na některé úseky jeskyně vzpomněl ihned, na jiné hlavně za druhým vodopádem až s odstupem při návratu z jeskyně a to jen na základě pocitů z lezení. Spali jsme na Rybárně, které dnes říkají Akvárko. Musím přiznat, že to bylo hezké vzpomínání.
Další akce byla domluvena na sobotu brzo po ránu. Předcházela ji informace meteorologické služby, zejména o teplotách v oblasti. Ve Spišské Belé měla teplota vystoupat až na +11°C, v nadmořské výšce vchodu, tedy do 1200 m.n.m. se měla pohybovat okolo +2°C. Nás zajímala především teplota v oblasti ponorů, tedy prostor a severní úbočí kolem Kolového plesa a jeho povodí. Předpověď byla příznivá, nad 1400 m.n.m. teplota neměla přesáhnout –2°C. Akce se zúčastnili tři členové OS Spišská Belá a tři členové ČSS. Měli jsme za úkol pomoci s donáškou vybavení (spacáků a karimatek) do Bivaku, zdolání koncových partií jeskyně s posledním objevem prostorného dómu. Domapovat jej a pokračovat dále.
Do jeskyně jsme vstoupili okolo 9-té hodiny, cesta vede nejprve aktivním korytem potoka přes dva výrazné vodopády. Následují paleopovodňové vyšší suché a blátivé chodby, v nichž se na aktiv sleze pouze jednou. V jednom místě se z této úrovně odbočí do vzestupné a dlouhé přítokové chodby do jasné vyšší etáže. V jejím středu na hliněné terase leží bivak jako výchozí místo pro další akce. V této úrovni několik desítek metrů za bivakem si kdysi objevitelé všimli malého okna ve stropě, které zdolali. Za ním je soustava stoupajících tlakových kanálů ve vyšší úrovni. Zajímavý je směr proudění, dle výrazných faset zde voda tekla profilem 1x4m až 150m to kopce při sklonu chodby cca +25-35°. Tyto chodby jsou ještě poměrně celistvé, směrem výše jsou partie mírně zařícené a vytváří další a další etáže. Brutální je chodba o průměru místy až 10m, kterou stoupáme 250m vzhůru pod sklonem přesahujícím 35°. Na konci chodby je galerie a komín, kde je nejvyšší bod jeskyně, která tak dosahuje denivelaci 360m (do délky 9 km po této akci zbývalo pouhých 30m). Závalem na konci se proleze do poměrně nových jeskyní. Závaly pronikneme ke 7 m hlubokému stupni. Dole je nově objevené a částečně zařícené patro s obrovským dómem na konci.
Teče tu voda, takže jsme založili něco jako servisní a občerstvovací stanici. Pak jsme šli zkoumat a mapovat ten dóm, který byl objeven před třemi týdny. Dóm má v průměru asi 60-70m. Dno je pokryto sutí a na poměry je krásně vyzdobený. Veškerá skapová voda odtéká při jižní stěně do závalu, odtok prozkoumán nebyl. Zato byla objevena ve východní stěně úzká odbočka s pulsujícím průvanem, která byla zmapovaná taky. Zajímavostí jsou zdechliny kun skalních, které se tu vyskytují. Ojediněle se nachází i v jiných částech jeskyní i v nižších patrech. Kuna umí lézt po skále, její pohnutky lézt po jeskyni jsou pochopitelné. Jestli zde loví spící netopýry si nejsem jistý, zvláštní je skoro stejné stáří všech ostatků. Stejně jako ostatků netopýrů a ptáků (těch tu moc nebylo).
Velmi pozitivní je nález dvou komínů. Jeden byl prozkoumán a končí v zasintrovaném závalu. Druhý tvoří okno ve stropě, které se zatím nepodařilo zdolat. Nalezení nového vchodu by velmi výrazně zlepšilo podmínky pro další průzkum nejen pro obtížnost přístupu do těchto končin, ale i zrušilo omezení průzkumu na zimní měsíce. Omezení tvoří především sifon Kerberos, který se umí nenadále zavřít a odříznout průzkumníky od světa. Místo na povrchu by bylo možno v létě identifikovat použitím pernamentně vysílajícího radiomajáku umístěného v zimě do jeskyně.
Po průzkumu, který skončil v devět večer jsme se uchýlili do bivaku a přespali do rána. Jeskyni jsme opustili dopoledne. Stav vody na 1m širokém průtokoměru v jeskyni se zvýšil o několik mm, na odtokovém sifonu asi o 25cm. Možná to zapříčinilo tání sněhu nad vstupní částí jeskyně, možná také deštěm, který se přehnal v noci na neděli.
Akce se vydařila. Na tomto místě chci poděkovat skupině Spišská Belá za umožnění exkurze a vyjádřit obdiv nad vynaloženým úsilím a obrovským kusem práce, který zde v této překrásné jeskyni Javorinka vykonali.
Fotodokumentace z akce na Rajčeti:
- Odtokový sifon. Když se zahltí zvýšeným průtokem, okamžitě se přelije a zaplní jedinou ústupovou cestu - sifon Kerberos. Korálkové měřítko slouží k určení momentální hladiny na odtoku.
- Překrásné písčito-vápnité brekcie na konci jeskyně.
- Zasintrované kamenné zbory z povrchu.
- Zasintrovaná kuna. Přes ni i ostatní kostry se cedí srážková voda, která se někdy používá k pití.
- Romantický večer v bivaku.