Lom Velká dohoda, mýtické místo Moravského krasu.

Vápenec jako surovina. Na severu Moravského krasu se těžil v malém a velkém hned na několika místech. Byl to lom Na Bradinách s vápenickou pecí. V 70-tých letech ještě v provozu, dnes zbyla ruina pece. Dodnes činný lom Holštejn (Malá dohoda) s nefunkční vápenicí a s reálným ukončením těžby (2013?). Velmi málo známé jsou lomy Neselov, dnes depo správy silnic Blansko, Lom Tannenberk a lom v Lažánkách. Neskutečné množství malých lůmků na těžbu stavebního kamene u Vavřince, Šošůvky, Ostrova u Macochy a Vilémovic. Posledním jmenovaným je lom Lipovec (Velká dohoda). Lom a přilehlé budovy jsou zajímavé až mýtické z mnoha pohledů.

Romantické místo. Kdo jednou uviděl dno lomu z kteréhokoliv okraje, mimoděk to jeho romantickou duši donutilo jej aspoň obejít. Pokud to bylo za doprovodu krásné dívky, procházka o to romantištější, zejména v různých slepých, opuštěných a strašně zarostlých bočních ramenech těžby. Bádavé srdce speleologa každou zimu plesá nad úžasnými průvanovými místy, strukturami jinovatky a mastnými fleky v mnoha skalkách a puklinách sesutých stěn lomu. Kdo zde poseděl u ohně a zvedl oči vzhůru se stoupajícími jiskrami minimálně k vysokým smrkům rostoucíh po jeho okrajích, vždy našel důvod se sem vracet.

Sokromý pozemek. Dnes je možné koupit vše. Komu se líbí rozlehlé zdivočelé a nepřístupné místo, bez možnosti obdělávání s chátrajícími budovami, technickou památkou, možnosti tu k rekreaci jsou. Lom si našel svého majitele před rokem 2000. Jedna z výhod a možná díky tomu lom není a nikdy nebyl zavezen odpadky ani sutí. Není oplocen ani uzamčen, je prostě zde a má se kdo o něj postarat. Pro časté návštěvy není ani příliš zarostlý. Majitel je ochotný, má rád lidi, komunikuje a můžou se u něj a s jeho souhlasem na pozemku pořádat různé akce, jako vzpomínky, jiné potlachy, nebo eventuelně otevírat jeskyně.

Jeskyně. V tomto lomu je největší jeskyně Moravského krasu nastřelená těžbou. Jmenuje se Jeskyně V lomu a je v ní změřeno přes 600m polygonu. Historie jejího nastřelení, postupného objevování, jejího postupného zničení, při kterém probíhala prolongace spodního patra, úplného odstřelení, zapomenutí a vymazání z literatury a znovuobjevování. Na těch pracích se podílela kromě skupin Moravského speleologického klubu, Plánivské, Tartarosu i členové skupiny Pustožlebské (Můj táta s Fabíkem při prvním mapování a dokumentaci a já při mapování druhém). Asi nejlépe tuto pohnutou historii popsal Jirka Moučka.

Technická památka. Šachtová pec byla založena roku 1928, ve své době měla jedno z nejmodernějších zařízení. Komín je klasický cihlák vápnono se pálilo nejprve dřevem a později i koksem, což si vyžádalo i stavební úpravy. v r. 1950 byla znárodněna, v r 1976 se dostala do rukou JZD Lipovec, ukončeno pálení v r. 1979. Lom má ukončení těžby v r 1983. Vápenická pec byla vyhlášena technickou památkou až v poslední době. Ostatní zařízení vzal zub času a zlodějové. Zejména celá konstrukce navážecí rampy a strojovny, váha, třídírna a dílny. Zůstala pouze pec, správní budova, zvětralá budova drtírny a trafostanice. Dodneška si pamatuji pohled z násypního otvoru v půlce komína do dýmící pece. Bylo mi 8 let.

Speleologické a jiné základny. Nějakou dobu a ještě za činnosti lom od roku 1975 de měla základnu tzv. Jedelská skupina, ale po zvýšení dobývacího prostoru musela být zlikvidována. Zmínka o ní je taky na webu skupiny  Tartaros. Budovy lomu pravděpodobně pod JZD Lipovcem sloužily i jako pionýrský tábor s neznámým trváním a účelem. Zbytky růzých sportovních náčinní, bradel a podobně jsou roztroušeny po celém objektu. Jedna budova byla dlouhodobě využívána jako výcvikové školící centrum SRT, dneska by určitě někteří samozvaní technici SRT a výškoví školitelé ohrnovali nos. Ještě nedávno jsme chodili do vodovodní šachtice před bývalou váhou pro vodu. V poslední době se jímaná tekutina z 1km vzdálené lesní vodárny zkazila a zrezla. Dole, zastíněn větry a zalit sluncem, stabilně stojí přívěs se včelínem, kola mu vrůstají do trávy....

Hojdárna. Hojdárnu založili členové sk. Tartaros jež začali provozovat něco jako první záchrannou službu v Moravském krasu. Tehdy poprvé a naposled v krasu spojené dvě skupiny Jedelské a Ostrovské. Tartaros rozvinuli jako jedni prvních metody lezení po laně používaných ve Francii (dnes SRT). Ruku v ruce s tím vznikl i první záchranný tým vedený Svatoplukem Cigánkem. Deset metrů vysoká chátrající budova byla k těmto aktivitám jako stvořená. Vznikl tu propletenec lan, na kterém se nejen trénovalo, lezlo a vyučovalo, ale i zkoušelo. Jako první z Pustožlebské skupiny jsem si tu udělal v roce 1983 papíry na výškové práce pod vedením Pazdery a Zábrany. Dodnes si pamatuji Svaťova slova na adresu různě visících lidí pod stropními trámy: "Se tam nahoře strašně namáháte a bojujete jako o život, vy máte z lana pracovat, a né se takto dřít..." Už jsem měl za sebou nějaké propasti na Slovensku a Maďarsku. Jako samouk, takže jsem uspěl poměrně v pohodě.

Dnes. Po dlouhé odmlce se obnovuje tradice. Po dohodě s majitelem skupina Tartaros spravila střechu objektu. Dobročinně, jen za materiál a režijní náklady. Nad jedním trámem jsem našel proti zatékání  zbytek záplaty ze starého transpoťáku i s kovovými očíčky, uvázaný na utahovací smyčce. Možná kdysi neměli náhradní tašky, nebo neměli mezi sebou pokrývače. Ale dostali se i sem, což je dobré znamení. Jsem rád, že se dnes na těch výškových pracech nejen dobře leze, ale i solidně řemeslně pracuje...

Nějaké další fotografie jsou i na rajčeti.