Etuda babího léta...
Etuda babího léta…
Filipín Spit
S úsměvem od tykadla k mykadlu vybalil Mates na stůl plánek se dvěma očičky v horním rohu papíru. „To jsou sněhový pole, důležitý orientační bod těsně nad jeskyní“. „No jó, ale to už nemusí být pravda, sníh přece mohl dávno roztát!“ Upozornil nás Zdenál, účastník posledního zájezdu, který situaci poznal, stejně jako Pavouk, autor náčrtku. „Anebo tady bude jedno veliký sněhový pole“, a prstem jsem obtočil docela velké kolečko kolem celého stolu a na potvrzení myšlenky srazil několik půllitrů…
Nikdo z nás tehdy netušil, jak je to blízko k pravdě.
Sešli jsme se v půli září, v hospůdce, ve středu, v den před odjezdem. Můj úkol v podstatě skončil. Měl jsem shromáždit členy exkurze a přidělit jim funkce. Zvolil mezinárodní vedoucí tým, jednoho Poláka a jednoho Němce. Od této chvíle jsem řadový člen herců s funkcí: „cmrndač“. Moje osobní heslo znělo: „Vedoucí přikáže, já rozbiju“.
Naše přítomné dívky a dámy lehce nervózněly. Ten večer, ač na sebe značně upozorňovaly, jim nikdo nevěnoval pozornost. Přes stůl létaly cifry, počty, kalorie, názvy, měny, teploty a nadávky, pod stolem kopance. Členové Kóty 1000 nám velice ochotně poskytovali poslední rady a informace. Další kontrolní setkání mělo proběhnout za 24 hodin v rakouském Abtenau.
Ve čtvrtek večer jsme se nesešli, protože je již pátek značně po půlnoci. Buď jsme přijeli první, anebo jsme na jiném parkovišti. Vypadá to na déšť, na spaní volíme volně pohozené roury opodál.
Konečně je pátek ráno. Jsme tu všichni. Hurá. Vyjíždíme auty ještě o pár metrů výše, kde vyhazujeme obsahy kufrů na hromady. U našich nohou leží asi 1500 metrů dobrých lan, velké odhodlání a ambice. Shodně konstatujeme, že z toho není ani centimetr z Bernardu a že každý člen exkurze v podstatě zasponzoroval sám sebe.
Petr I. alias Početník se ujmul základního výřadu materiálu, zatímco Petr II. Alias Big boss rozdělil herecký tým na „A“ a „B“ teamy. B team již stoupá vzhůru k Laubenerhutte. Béčko spěchá, neboť ještě týž večer jej čeká další vynáška, zatímco Áčko bude stoupat ještě výše a pokusí se najít otvor do podzemí.
Cestou na chatu je velká hromada polének. Majitelé na ceduličce prosí německou řečí o vynesení zopár polének nahoru na přispění dobré věci. Nechápu. V době, kdy se dá celá Laufénr z vrtulníku zasypat polénky a navíc, když je v provozu pouze čtyři měsíce v létě. Třeba se na nás budou chataři dívat jako na lepší Čehůny a možná to i významně ovlivní i výši nocležného. Cpeme si polénka i za košile, protože jinam se už nevlezou. Před chajdou z nich vytvoříme velkou pyramídu, které si během našeho ozdravného pobytu nikdo nevšímal. Těšíme se na babí léto, kterého si zde budeme zaslouženě užívat. Večer se dovídáme další příjemnou zprávu. Áčko našlo kdesi nahoře během pěti minut vchod do jeskyně, tudíž nás nemohou po téměř probdělé noci rozházet duté rány jakýchsi Rakušanů po mazaných kartách….
V sobotu se odebírá A team odehrát první vystoupení v terénu. Berou to zodpovědně. Na nich záleží, zda se náš další pobyt změní v komedii, tragédii, eventuelně v horor. Jsou smělí, zkušení a zdatní. Jdeme se z béčkem podívat a fandit také, aby nám druhý den odpadlo hledání a zároveň si sem předneseme zopár baťohů. Ráno půjdeme nalehko.
Počasí je maximálně divné. V době, kdy by měla vonět vyprahlá horská tráva a nad našimi hlavami po modré obloze kroužit Tennengebirští sokoli se z šedých chmur sype ledový rosol a usedá na dobité přílby a roztrhané transporťáky. Rychle napáskujeme dopravní zásobníky a mažeme. My na chatu, borci do jeskyně. K večeru stihl přijít Majkl se zády a tvrdí, že nahoře sněží. My mu samozřejmě nevěříme, jelikož občas dělá z komára chobotnici. Velice operativně nám chatár telefonem zjišťuje předpověď počasí. Je nelichotivá. Snažíme se trochu nadespát, protože zítra naše představení bude non-stop. Nejde to. Zhovadilá banda němců se chová jako doma, ožírá se přímo pod námi a děsně při tom řve až skoro do rána. Vypadají jako by čekali na lepší počasí.
Netrpělivě vyhlížíme naše soudruhy po ránu, pod oponou mraků kolem Blajkóglu a mažeme si při tom chleby. Došli trochu zelení, Nicméně i my jsme na tom po skoro probdělé noci podobně. Blábolí cosi, že ven sice vylezli už ve tři ráno, ale čerstvý sníh zalehl cestu i značky. Čas, který jim zbýval do svítání využili v pohodlí Žďárského pytle k rozjímání, rozmajdání izofólií a zapaření odřenejch zadků na suťovisku ve vchodu jeskyně.
My půjdeme na svou exhibici ve dvojicích s intervalem mezi sebou abychom si co nejméně překáželi. Vyfasoval jsem Matesa a pytel s dvoustovkou. Pouštíme se do toho někdy v neděli po poledni. Reflektory září, úderník naší šichty Honza s kapitánem pro námořní plavbu Tomášem jsou někde na špici a jistě netrpělivě čekají na další přísun lan. Venku se počasí ustálilo asi na dalších patnácti číslech sněhu, mlze a větru. Dole snad bude vlídněji.
Sestup probíhá v pohodě. Transporťák musím občas hrozně zkopat, aby prolezl úžinami. Bravurně zvládáme i bloudění. Celá propast má údajně v půdorysu pouhých 70m. Když někde zakufrujeme dále, než 70, víme, že jdeme špatně. Zhruba v půlce propasti je vařící bivak a úžina. Tady se otáčela tlustá včela Benny. Jsme na tom docela ještě dobře. Za úžinou je kámen, na kterém se odehrává vše. Nejdříve se ho držíte, pak si na něj stoupnete, z pod něj vytáhnete lano do slaňovátka, pak ho přelezete, podlezete a nakonec za něj i slaníte. Myslím, že si ho tam někdo vklínil schválně.
Horší přišlo na dně šachty Kurzantů. Po překrásné, dlouhé, volné jízdě asi tak padesátkou, přišla přepínka a pak to probíhalo velice rychle. Malý vodopádek, velký vodopádek, já ve velkém vodopádku, já ještě ve větším vodopádku, kde jsem zhasnul a vzápětí najel na uzel. Připadalo mi to, jako když se v hospodě zhasne a nevinej člověk dostane do huby. Za co? Baťoh s dvoustovkou se pode mnou zvolna plnil vodou, nepromokavá kombinéza začala plnit funkci průtokového ohřívače a lejzr, co samozřejmě nešel nakopnout. Pod tlakem těchto skutečností nebyl čas přemýšlet, jak to udělat lépe, natož začít sprostě nadávat. Myslím, že to byl nejrychleji přelezený uzel v mém životě.
Lépe to nešlo. Začínáme doskakovat nějaké menší studně. Za mokrými kaskádami, kterým se normálně říká Vodočongy potkáváme údernou skupinu. Vystrojování jde čím dál rychleji, protože je tu čím dál méně nýtů. Po doskákání pár stupňů a po pár lázních stojíme nad mocnou propastí. Poláci ji nazvali „Piast“. Přemýšlím, kde a hlavně komu, vyleze ten palec mezi ukazovákem a prostředníkem. Když vidím tu sypkou zeď, přes kterou se klikatí jediné nosné lano a na něm čtyři zoufalci, pod nimi Macocha, tak k tomu vystrčenýmu palci přibude ještě vyplazený jazyk. Buďme stateční, až tam někde v luftě ztratíme vizuální kontakt se stěnou a fyzický kontakt sami nad sebou, jak jsem si přečetl v nejnovějším průvodci.
Byli jsme. Jsme na dně. Jeskyně. Pokořili jsme placatici slivovice. Kterou jsme sem táhli za tímto účelem a která cestu dolů přežila díky pleteným fuseklím mojí maminky. Po několika dalších chodech různých jídel, jako první vystupují Honza s Tomášem. Jejich rychlost je přímo úměrná stavu jejich utazonových kombinéz. My nikam nespěcháme. Je teprve 10 večer a my máme v plánu vylézt až o šesti ráno…
V pět ráno jsem ze sebe strhal lezeckou výstroj a vyklusal ven s papírem. Je pondělí. Venku jsem ještě strhnul kombinézu a propadl se do nejbližší škrapy po pás do sněhu. S tím, na co se člověk dlouho těší, je vždycky velkej problém. Prcinka zachrochtala blahem. Jak hluboko musí člověk sestoupit, aby dosáhl dokonalosti. V polodřepu a polozmrzu konstatuji, že se strhla pravá Alpská čtyřkombinace: Zima, vítr, chumelenice a tma. Stopy uspěchaných jsou už zaváty a věříme, že jdou správným směrem do spacáků.
Za slabou hodinku už je něco vidět a za další dvě nám první šichta nalévá horkého čaje. Aplaus. Mají už sbaleno a v podstatě jen čekají, jak jsme dopadli my. Tomáš s Honzem sice vylezli už ve tři v noci, ale do světla bloudili, takže došli pár minut před námi. Potěšíme Áčko zprávou o zhoršeném počasí a lany rozvěšenými po celé jeskyni.
Rozbředlým sněhem se šine pár stínů bez baťohů vzhůru k Blajkóglu. Přemýšlím, co bych po ránu ještě pokořil Vypadá to na nějaký fazole a spací pytel. Se spaním je to opět mizerné. Na dáču došlo několik německých junkers a frojlin, tak kolem třinácti let. Celé dopoledne třískají do stolů a hrají nějakou smysluplnou hru u které řvou cosi jako: Ájn cváj buch tráj buch plesk fýr třesk. Do zblbnutí a do mdloby, která imituje spánek.
Odpoledne vyráží do akce Benny. Sólo. Ví, že neproleze úžinou a nemá pro něj cenu několik hodin u ní čekat na ostatní. Takhle bude prospěšnější. Je to na něm. Počasí nahoře vypadá ještě hnusněji, než ráno. Kinders dojčlend jsou stále ještě při síle. Je jich plno všade a nebaví. Dám si trek, jednu snášku vajec, odpadků a přebytečnejch věcí dolů k autům. Zpátky se zopár polénky mne předbíhá chatár. Bez polének, ač by měl jít příkladem. Jen na sebe kýváme, protože si stejně nerozumíme. Večer se pokusíme pomocí alkoholu kontaktovat s obyvateli chaty. Podle svěšených obličejů soudím, že to bude spíše styk se spacími pytli. Ordnéři tentokrát napodobují hlasy zvířat a pak hrají na schovávanou, na pejska a kočičku, na ježibabu, na Mrazíka, na tatínka a maminku…
Úterý začalo velice zvláštně. Zasněžená loučka pod chatou je narvána kamzíky. Z hor je zahnalo zřejmě špatné počasí Odstrojovací A team došel po ránu. Ani jsem neměl chuť lézt ze spacáku. Evidentně jsou rádi, že to mají za sebou a že už nemusí nahoru. Nejmladší členové našeho béčka jsou připraveni vyrazit. Jsem jim vděčnej, že mě netahají za vousy, jen ohleduplně oznámili, že mám vzít po obědě Majkla – katastrofistu a odstrojit vstupní dvoustovku. Míjet se prý máme až ve čtyři odpoledne.
V dobu jídla se udál zvláštní přírodní úkaz. Asi tak na pět minut vylezlo z mraků slunce a poblilo okolní hory. Vše co mělo ruce, nohy a fotoaparáty vyskakuje dveřmi i okny ven a fotí jak zběsilé.Dokonce i děťátka na chvíli přestala hrát na honěnou a prášit nám do fazolí…
Stoupáme s Majklem naposledy vzhůru. Dvě karikatury na pozadí škrapových polí, dva přestárlí komedianti, ploužící se za přeludy na poslední derniéru. Počasí se stabilizovalo na třiceti číslech sněhu, mlze a mrholení. Kolem je neustále mírně navátej novej sníh a fičák vítr si pohrává s našimi nervy. Snad budou dole zvládat. V opačném případě nebudem zvládat my, tudíž bivak a návrat ráno. Brr. Vzhledem k tomu, že už na sobě nemám nic suchého jsou to nevábné myšlenky. Začíná se projevovat ne únava, ale totální nedostatek spánku…
…Visím na přepínce někde uprostřed paneláků. Pode mnou defilují v závějích dojčlendské dětičky a já jim polyuretanovou pěnou vyplňuji jejich uřvané tlamičky. „Gut“! Řekne to první, jako by z velké dálky…“Dobrý“! zařve to druhý česky. „O.K“! Řekne to německý dítko ještě anglicky. Vida, jak jim chutná. „Volný“! Řekne čtvrté. Cože? Ty to máš ještě volné? Tak přidáme…“Nechrápej a slaňuj,“ vrhá mne zpět do tmy starostlivě páté dítko. Majkl, nebuď nervózní, nejsi ještě v mým věku.
Výměna klapla, potkáváme se na dně vstupní dvoustovky a začínáme to vyhrnovat ven, pamětliví Matesových lov. Hoši. Jen sakumprásk odstrojená jeskyně je udělaná jeskyně a pohodil jsem nožní pedál, jako poslední památku zpět do odstrojené propasti. Vracet se nebudu. Není čas. Krátký pohled na hodinky nám dává jasný signál k urychlenému návratu. Noc nad Blajkóglem zvolna roztahuje své upracované dělnické paže.
Čím více se blížíme k chatě, jsme si méně jistí, zda jdeme dobře. Naprosto neuvěřitelný a až skoro mrtvolný klid. Co se děje? Nikdo nás nevítá, vždyť je třeba oslavovat! Všechny zdroje hluku odjely, zůstaly jen oba teamy s otevřenou lahví. Sestup do tisícmetrové hloubky se ukazuje jako naprosto podružná záležitost…
Ještě jednou touto formou děkuji účastníkům akce, zejména A teamu: Petru Polákovi, Petru Němcovi, Milanu Bulvovi, Liboru Benešovi a Věroslavu Bělehrádkovi. B teamu: Honzovi Sirotkovi, Tomáši Pavlovskému a Liborovi Matuškovi, Kótě 1000 za nevšední zážitek a dobrý pocit, že jsem díky jim mohl sepsat tyto řádky….