Speleologie? Speleokomedie?...Všechno!

Návštěvní kniha

Datum 15.04.2017
Vložil Celofán
Titulek Velikonoční zajíček

Velikonoční zajíček
(napsal strýček Celofán, 2007)

Tak to byl jednou takový malý zajíček a ten strašně neposlouchal maminku. Co ta se chudák natrápila, o tom vám raději nebudu povídat.

Jednou, takhle na Velikonoce, se zajíček dožadoval vajec. Hned je chtěl na tvrdo, pak zase na měkko a nakonec prý jako volská oka, sunny side up. Maminka se otáčela v kuchyni, pekla mazance, popíjela dmout a na zajíčka neměla čas. "Běž do kurníku", řekla, "posbírej tam vajíčka a udělej si je sám jak chceš!" "Kurnik šopa", řekl zajíček, "já v pikuřákách šlapat nebudu. To se raději vydám do vesnice za holkama, tam si vajíčka vymrskám". Inu, jak řekl tak udělal. Vzal košík a žílu a vydal se do dědiny.

Byl pěkný den, sluníčko připalovalo, zajíček si vyšlapoval, potil se, v krku mu vysychalo, až se z toho vyvinula žízeň jako trám. Došel k vesnici a tam, hned na kraji, stála hospoda U Suchánka. "Musím zahnat žízeň", řekl si zajíček, "a jedno pivo mě neporazí". Vešel do hospody, košík a žílu postavil do kouta, vyskočil na židli u stolku a poručil si pivo. "Hele ušatej", zhlídnul na něj hospodskej, "voni sou nezletilej, podměrečnej a sichr nemaj ani vindru. Žádný pivo, daj si zelenou". To neměl říkat. Zajíček neodešel, ale vzal hospodského za slovo. A tomu nezbylo než aby nosil jednu štamprdli zelené za druhou. Co vám mám povídat, z mrskutu a vajec nebylo nic, zmrskanej byl jenom zajíček a to tak že pěkně. Košík i žílu nechal v hospodě a vypotácel se ven na čerstvej luft.

Jenomže život není pejříčko. Zajíček se potácel kam ho nohy nevedly spíše než vedly a tak se stalo, že vrazil do medvěda Frýborta (von to byl kanadskej emigrant a ve skutečnosti se jmenoval Free Board). Frýbort měl ten den velký břichabol. Kudy chodil tudy hnědil, no a zajíček mu přišel vhod. "Pelicháš, zajíčku, pelicháš?" otázal se. "Ne- ne- ne-..." vyšlo ze zajíčka. Chtěl se, chudáček, zeptat, "Ne- ne- nemáš pivo?", ale Frýbort si to vysvětlil po svém. Vytřel si zajíčkem prdel, nejprve shora dolů, potom zdola nahoru a nakonec ještě napříč; a potom pokračoval v cestě za svými nekalými cíli.

To Frýbortovo hnědé bylo husté, lepkavé a bylo toho hodně. Zajíčka to zcela obalilo, omámilo a s tím přídělem zelené těžce porazilo. Padl na cestu, hned za bílou čáru do odstavné lajny a ztuhnul spánkem více než spravedlivých.

Večer jel cestou cukrář Pernica. Jede, jede a hle, co nevidí či spíše vidí! U cesty leží čokoládový zajíček!! "No to je nadělení", řekl si, "já všechny čokoládové zajičky rozprodal, na vlastní děti jsem pro tu zatracenou komerci zapomněl, přivezu jim aspoň tohoto, ať si také užijí". Zabalil zajíčka do staniolu (cukráři nosí staniol stále u sebe) a přinesl ho domů. Doma se děti vrhly nejprve na tatínka a když ho dostatečně zpustošily, tak na zajíčka. "To se budem príma mít, to se budem príma mít", zpívaly až se chalupa třásla. Rozbalily staniol, zmocnily se zajíčka, papaly, kousaly drobno, nakonec poznaly, že papaj’ – hovno!!

Pohádka? Tvrdá realita, když se zeptáte mne. Zajíčkovi se poštěstilo neskončit v troubě jen proto, že cukrářka se snažila zachránit děti koncentrovanou kyselinou sírovou zatím co otec Pernica zoufale vytáčel 911, teda 150, 155 či 158, kdo si to má pamatovat. Klika cvakla, futra letí, policie ve dveřích. Je to smutkem protknuté: matku sic vzkřísila stěží, ale děti – zatknuté.

 

© francimus

Vytvořeno službou Webnode